"zapoj a zváraj"

Svářečka „zapoj a svařuj” v SETU

Základním účelem svařování je spojit dva prvky spolu pevným, nerozebíratelným spojením. Svářeči obvykle pracují s kovem nebo termoplasty a k jejich spojení používají odolný plnicí materiál. Svařování se používá v mnoha oborech lidské činnosti od stavebnictví, přes automobilový průmysl, až po ten letecký. Bez svařování by náš svět vypadal jinak. Jak ale taková svářečka doopravdy funguje a jak vybrat?

Pokud jsi hobby svářeč či kutil, mrkni na hobby ale můžeš i profi svářečky. Dobře ale zvaž, zda-li případně potřebuješ profi stroj. Ve většině případů Ti postačí hobby svářečka a udělá stejnou službu. Na cestu k babičce do vedlejší vsi asi Mercedes nepotřebuješ, že jo.

Pokud jsi profík, se svářečkou se živíš a napadlo by Tě nějakou pětku ušetřit a koukat i po hobby zdrojích, tak se na to vybodni. Pro tebe je prostě profi mašina základ. Taky nepojedeš Trabantem do Paříže na jeden zátah.. jasně, dojedeš tam i tím Trábošem ale bude to pěkná otrava a po cestě budeš ještě dělat servis.

Základy svařování

Svařování probíhá spojením dvou materiálů bez samostatného pojiva. Na rozdíl od pájení, které používá pojivo s nižším bodem tání, svařování spojuje oba obrobky přímo dohromady, byť je svar někdy obohacen o tzv. přídavný materiál. Pochopení tohoto rozdílu je klíčem k pochopení svařování a toho, proč se jedná o tak významnou a hojně využívanou dovednost.

Ve srovnání s jinými způsoby spojování nabízí svařování řadu výhod. Ty nejdůležitější jsou tyto:

• Trvanlivé pouto
• Bezchybný šev
• Účinný a všestranný systém

Svařování lze charakterizovat různými parametry (často se dělí např. na tlakové a beztlakové), obecně ale platí, že existují tři hlavní techniky svařování:

• Svařování plamenem
• Obloukové svařování
• Laserové svařování

Je zřejmé, že zařízení pro svařování – svářečka – bude v každém z těchto případů jiná, přesto ale mají řadu prvků společných.

Techniky svařování kovů

Klasickým typem svařování je svařování plamenem. Tato svařovací technika se někdy označuje jako autogenní svařování. Směs hořlavého plynu (typicky acetylen) a kyslíku vytváří plamen o vysoké teplotě, díky dochází k tavení svarových ploch a přídavných materiálů. Svářečka je tedy v tomto případě plynový hořák (autogen), který generuje teplo dostatečné k roztavení příslušného materiálu. Kromě zmíněného kyslíkovo-acetylenového plamene je využíván i plamen vodíkovo-kyslíkový. Možné je i použití dalších směsí, ty kromě některých specifických případů ale příliš vhodné nejsou.

Obloukové svařování využívá k tavení pracovního materiálu elektrický oblouk. Ten dodá energii potřebnou k natavení svařovaných prvků. Konkrétně je využíván nízkonapěťový elektrický výboj vedený v prostředí ionizovaného plynu. Vlastní obrobek slouží jako jedna elektroda, druhou tvoří elektroda svářečky. Elektrický oblouk vzniká při zkratu mezi oběma elektrodami a vytvořené teplo taví svařovaný materiál. Napětí může být dodáváno ze sítě, důležitý je ale transformátor, který jej změní na nízké napětí, ale s vysokou hodnotou proudu. Obloukové svařování se dělí na několik typů: MMA, MIG/MAG, FCAW a TIG/WIG.

Nejnovější svařovací technikou je takzvané laserové svařování. Ke spojování dvou elementů je využíváno vysokoenergetického laserového paprsku. Tato technika má však v současnosti pouze průmyslové aplikace. Jedná se o velmi drahý a náročný způsob svařování, který si na jiné, než průmyslové použití ještě nějaký čas počká.

Neváhej mrknout u nás na blog pro svářeče a svářečky. Spousta užitečných a zajímavých informací nejen o sváření a svařování.